U vobrázku

Na okraji staré císařské silnice, po levé straně směrem k Rybné, která se již pomalu svažuje k hranici katastru, visel na buku obraz Anděla Strážného. U onoho buku se údajně, podle dochované ústní pověsti, narodil manželce kováře Hartmana z Rybné syn František. Otec dítěte obraz nechal namalovat a zavěsil na vzrostlý buk, jako poděkování, že Anděl Strážný chránil matku i dítě při porodu. V rybenské matrice narozených se opravdu nachází zápis, podle kterého se 26. října roku 1875 narodil Marii, manželce kováře Františka Hartmana z Rybné čp. 7, syn František. Bohužel o porodu v lese se matrika nezmiňuje. Což však neznamená, že to tak nemohlo být (jen do té knihy narozených se to panu faráři prostě nehodilo zaznamenat). Skříňku na nový obrázek věnoval Spolek přátel historie Vamberka.

Asi o třicet let dříve, nedaleko tohoto místa, zabil býk řeznického tovaryše, který jej vedl na vamberecký trh. Když se potom objevil obrázek na buku, byl zprvu přičítán oné tragedii.

A do třetice mord, a novodobý. Bezmála dvacet minut četl ve čtvrtek dopoledne před senátem Krajského soudu v Hradci Králové svou obhajovací řeč 28letý vrah T. Z. z Jaroměře na Náchodsku. Hodinu před polednem pak uslyšel, že stráví devatenáct let v nejtěžší věznici. Jeho komplic J. S. byl potrestán rovněž za vraždu dvanáctiletým vězením. Oběti obžalovaných, J. M. (26) ze Dvora Králové nad Labem a I. D. (22) z Hradce Králové, zemřeli 13. července 2006. S. a Z., kteří byli M. vydíráni, se domluvili, že vyděrače umlčí, a najali si na to recidivistu P. F. S. M. pod záminkou uhrazení dluhu vylákal na odlehlé místo u Litiče na Trutnovsku a tam jej F. zabil střelou do srdce. Pistoli mu obstaral Z. M. ale vzal sebou na schůzku svou přítelkyni I. D., což se mladé ženě stalo osudným. F. se Z. naložili M. mrtvolu do kufru oktávie, se kterou M. a D. na místo přijeli. Z., F. a D. se pak tímtéž vozem vydali směrem na Rychnov nad Kněžnou. V lese poblíž Vamberka pak Z. I. D. zastřelil a její tělo oba muži přemístili do zavazadlového prostoru. Pokračovali na Šumpersko, kde obě mrtvoly zakopali v lese u obce Sobotín. Vůz pak odstavili v Praze, kde na ně podle domluvy čekal S.

Druhý smírčí kříž v našich lesích se nachází nedaleko odsud. Vlevo od cesty, asi 150 metrů dále po císařské cestě směrem na Rybnou a rozhodně se vyplatí si udělat menší odbočku z trasy naučné stezky. Ke kříži se vztahuje pověst o hajném, jenž zde zastřelil uhlíře, který ho vydíral. Podruhé byl postaven a obezděn v roce 1965 opět merklovickými občany. Do základů byla vložena zpráva o opravě a dobové tiskoviny.

Třetí smírčí kříž je pak v Bednářových sadech při silnici na Doudleby. Na kříži jsou stopy nápisu, který prý zněl: RYTÍŘ HYNEK VAMBERSKÝ ROHATEC Z TMÁNĚ PÁN HRADU A ZBOŽÍ VAMBERSKA BYL OD HROMU ZABIT LETHA PANIE 1432, DRUHÝ DEN PO NANEBEVSTOUPENÍ PANNY MARIE (výška = 57 cm, šířka = 53 cm, tloušťka = 26 cm). Kříž byl vykopán v roce 1842 při stavbě nové silnice. A byl postaven na kamenném břehu u kamenité cesty poblíž železničního přejezdu (nynějšího) v ohbí cesty k tzv. Bednářovým domkům. Z ní potom došlo k přemístění k podezdívce plotu u tehdejší Zemanovy továrny. Zde přečkal mnoho let. Aby byl jako památka uchován i pro další generace, našel posléze své místo v parku. Z nápisu lze usuzovat, že kříž byl zhotoven na paměť jednoho z bývalých majitelů panství Hynka z Rohatce, tyrana poddaných. Více již pověst: "Hynek z Rohatce, ryšavý pán na Vamberku, muž s ošklivou zjizvenou tváří proťatou mečem se vzpupným nízkým čelem a zlým pohledem, byl věrným přítelem zemského škůdce a lupiče Jana Koldy ze Žampachu. V divokosti a bezohledném zmocňování se všeho, co si zamanul, však Rohatec i tak proslulého násilníka, jakým byl Kolda ze Žampachu, mnohdy předělil. Pro vamberské poddané byl nejkrutějším tyranem – ale se svou zlolajnou hordou si troufal přepadnout i Borohrádek a Kostelec, oloupit kupce a řemeslníky, chalupníky – zkrátka, kdekterá ves v širém okolí se třásla hrůzou před jeho vpádem. Uloupený dobytek dal zahánět do svých ohrad a lidem zapaloval střechy nad hlavami. Surovými pacholky dával až k smrti ubíjet ty, kteří se mu postavili na odpor – neznal slitování ani s ženami a dětmi. Mnohdy se ve své vzpupnosti rozjel na lup i zcela sám, hnal svého grošáka cesta necesta, neštítil se vyloupit i kostel – a ze zlatého poháru potom popíjel do noci se svými kumpány. Ale všeho do času! Byl korký, dusný srpnový den, schylovalo se k večeru – a od Kostelce se počalo nebe zatahovat temnými mraky. Krajina se ponořila do žlutavého šera a po chvíli zlověstného klidu se nad ní snesl prudký vichr, zmítal korunami stromů, lámal větve a rozmetával po polích snopy obilí. Blížila se bouře. Polní cestou od Vamberka spěchala Lidunka a za ruku vedla bělovlasého, dosud však statného muže, svého otce Daniela, který před lety v panské službě při hájení doudlebské tvrze Hřiště přišel málem o zrak a ztěží tehdy zachránil holý život. Ženu mu zabili – jen malá Lidunka uprchla do lesů - a dobří lidé ji našli a přivedli promrzlou a hladovou teprve po třech dnech. Teď chodil po okolních městečkách a vsích, hrál na loutnu a zpíval písně o slavných dobách české země za časů císaře Karla IV., ale také o Přemyslovi a Libuši, o tom, jak u Peruce našel kníže Oldřich svou Boženu – zpíval a Lidunce, všude byl vítán, všude ho rádi poslouchali s pomáhali jemu i Lidunce jak jen mohli. V dálce prolétly mezi mraky první blesky a ozvalo se zahřmění. A potom počaly padat těžké kapky deště. Náhle se proti Danielovi a Lidunce vyřítil na zpěněném koni rusovlasý jezdec a rozkřikl se: Z cesty, chátro! Lidunka strhla otce v posledním okamžiku stranou – přesto se však jezdec ohnal po Danielovi bičem: Neslyšel´s cháme?! Daniel ucítil u nohy kámen, chopil se ho, a dřív, než se Lidunka nadála, mrštil jím za jezdcem: Lotře! Ďábel tě seslal! - jezdec se otočil, právě když kámen přeletěl nad jeho hlavou. Prudce strhl koňovi uzdu, až se vzepjal na zadních – seskočil a vyrazil proti Danielovi. Ty ...! Ty ubohá mizerná churoto – co sis to dovolil – ty ...! Tohle mně zaplatíš! A počal Daniela švihat bičem přes obličej. Rozsekám – rozsekám tě na padrť! Ne ...! Pro smilování – ne, ne! Lidunka se vrhla před otce, aby ho chránila. Tak ... Uděláme to jinak. Vezmu si s sebou tebe, panenko. Chlapi budou jásat, až tě přivedu. Chytil Lidunku za vlasy a táhl ji ke koni. Daniel viděl svět jen v mlhách – i to mu však stačilo, aby se rozmáchl – a pod úderem jeho pěsti padl Rohatec na kolena. Zapotácel se – vytrhl však meč a vrhl se proti Danielovi. Aby tě boží posel srazil, zlosyne! zoufale zaúpěla Lidunka. Vtom oslnivý blesk pronikl clonou nebes, sjel po špičce Rohatcova meče, hrom zahřměl ohlušující ranou – a Rohatec se zřítil do polí. Proudy deště zaplavovaly krajinu, když Lidunka uchopila otce pod paží, aby jej rychle vedla směrem k doudlebskému Hřišti. Avšak přesto, že celý kraj byl ponořen v sinalé šero – jejich cesta zářila jako by byla pokryta stříbrem – a ani kapička deště na ně nepadla, byť se kolem nich valily proudy vod. Když došli nad Doudleby a ohlédli se, uviděli v dálce hrad Potštejn ozářený zlatem zapadajícího slunce. Déšť ustával a nad Vamberkem se klenula duha. Až teprve druhého dne po rozednění uviděly stráže stát Rohatcova koně bez jezdce před hradní bránou. A když našli zčernalé Rohatcovo tělo, ležel nedaleko něho šedobílý meč, který se při dotyku rozsypal na prach."